Neděle květná (Palmarum)

Soběhrdy, 5. dubna 2009

Petr Turecký

Introit

Žalmy 34:19  Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán.

 První čtení

2Kr, 5,1-15

Druhé čtení

 Mt 8,1-4

Kázání

Když Ježíš sestoupil z hory, hle, přistoupil k němu malomocný.

Možná není náhodou, že hora království, místo, kde J zjevil své učení, se nachází hned vedle míst, kde žijí malomocní. Ti, kteří byli vyhnáni ze světa lidí, mají teď jako první zakusit, že království Boží prolamuje všechny hranice. I tento příběh dobře zapadá do tradice květné neděle. J přichází jako ten, kdo má moc, jako skutečný král.

Přišel k němu malomocný, ztracená ovce z domu izraelského. Ježíš nemocného uzdraví, a potom ještě v devíti dalších příbězích prokáže svou moc, když porazí nemoc, démony i smrt. Je to deset zázraků, není asi náhodou, že Mojžíš z Boží milosti vykonal v Egyptě také deset zázračných znamení.

Ti, kdo byli postiženi malomocenstvím, jsou vyhnáni ze země živých, musí tábořit za hranicemi obce, na pokraji společnosti. Lidé se ti vyhýbají, a vlastně už zaživa tě prohlašují za mrtvého.

Malomocný přichází k J.

díky Elíšovi se ze stejné nemoci uzdravil také Naamán. Mojžíš i Elíša dovedli přímluvnou modlitbou zbavit člověka nečistoty. Uzdravený člověk směl najednou do společnosti.

Malomocný byl zástupcem všech zavržených, kteří v Ježíši nalezli přítele a lékaře.

+

padl před ním na zem a řekl: "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit."

Na nemoci je vždycky něco záhadného. Hned jsi zdravý, hned zase nemocný. Je to náhoda? Můžeš si za to sám? Je to Boží vůle? Trest za hřích?

Jistě je nějaká souvislost mezi naším zdravotním stavem a tím, jak žijeme; mezi tím, co se nám přihodí, a co si přivodíme sami. „Potřebujete úplně jinou životosprávu,“ řekne nám snad moudrý doktor. „To, co teď děláte, poškozuje váš žaludek nebo játra nebo srdce – a tak buďte rád, že vás tělo varuje: takhle už to dál nejde.“

Je tedy nemoc trestem za hřích? Tuhle špatnou - chybnou myšlenku nám spíše diktuje – strach. Copak na jednoho může jen tak sednout malomocenství? Copak tak ohavná nemoc může udeřit úplně náhodně? Taková představa je pro lidi nesnesitelná, a tak si raději vymyslí něco jiného – než aby to byl osud, ať je to raději Bůh.

Jen ať je nemoc raději trestem za hřích! Takového Boha dovedeme ještě jakž takž pochopit, a hlavně, dovedeme se s tím nějak sami vypořádat. Stačí, když se domluvíme, že malomocenství sedne jenom na toho, kdo těžce zhřešil. Taková představa uklidňuje: našim dveřím se nemoc vyhne, my jsme přece slušní lidé. A když to postihne našeho počestného souseda? Nevadí, systém funguje dál, stačí jen prohlásit, že určitě hřešil tajně. Zapírání mu nepomůže. Pak řekneme: „No tohle, tak ty ještě zapíráš?!“

Jenže co když tím sousedem jsem právě já a nemoc postihne mne? S jakou odpovědí můžu žít? A s jakou odpovědí na rtech budu umírat?

Postihne-li nemoc mne, budu mluvit úplně jinak.

Třeba, jako ten malomocný: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“

Ten člověk se upne na Ježíše. Nesmíří se se svou nemocí, odmítá uvěřit, že ho malomocenství postihlo z vůle Boží, ale spolehne se, že tento svatý Boží stojí na jeho straně. „Chceš-li...“

On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čist." A hned byl očištěn od svého malomocenství.

Ježíš ho chce vyprostit ze vší nečistoty na kůži i pod kůží, od jeho ran a boláků. Jakoby říkal: Tak tomu chce Bůh, tak to chci já, a tak to chceš i ty sám – jinak bys nepřišel. Staň se tvá vůle! Věz, že jsi neporušeným dítětem Božím – a také jím buď! Buď čist!“

A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. Ježíš řekl: „Jdi, ukaž se kněžím a obětuj za své uzdravení, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“

Muž se musí ukázat v chrámě Božím tak, jak ho Pán Bůh stvořil, a úkolem kněží je prohlásit ho za zdravého a zrušit jeho klatbu.

+

Až nahlásí kněžím, že je zdráv, má o tom nadále pomlčet. „Ale pozor, s nikým o tom nemluv,“ říká Ježíš. Je to divné.

„Ježíš nechce, aby se předčasně prozradilo, že je Mesiáš,“ tak se to běžně vysvětluje. Jenže ono vůbec není jasné, jestli Ježíš sám sebe za Mesiáše považoval. Jistě, cítil povolání od Hospodina, aby řekl to, co měl říci, a udělal to, co se jeho ruce naskytlo udělat. Ale že je Mesiáš, Kristus, Pomazaný? To vyznávají teprve jeho následovníci, po jeho smrti. To vyznáváme také my.

Proč se tedy dozvídáme se o uzdravení? Proto, abychom se dozvěděli, že nemoc nepůsobí Bůh. Poselstsví tohoto příběhu je: Hospodin chce, aby byl člověk zdravý. Vždyť proto JK přišel, abychom mohli vejít skrze něj do čistoty a dokonalosti.

Zemře-li člověk a my řekneme: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Co tím vlastně myslíme, nebo máme myslet? Ta věta může totiž být skrytým jedem...

Když tou větou myslíme, že život není v našich rukou, že jsme si ho nezasloužili a že si nemůžeme přidat ani vlas na hlavě, pak je to vpořádku.

Pokud ale myslíme, že Hospodin, jako krvelačný Bůh život bere, jak se mu zlíbí, pak to je jiný bůh, než ten, o němž svědčí JK.

Domnívám se, že podbně je to se dvěmi odpověďmi na J-ovo ukřižování. Každá je radikálně odlišná. Jedna věta říká: Bůh poslal svého Syna a lidi ho nepřijali, zamilovali si totiž raději tmu, než světlo. A tak ho nechali ukřižovat.

Druhá věta říká: Bůh nechal svého vlastního Syna ukřižovat, aby učinil spravedlnosti zadost.

V Boha té druhé věty nevěřím. Věřím v Boha, který proti vůli lidí svého syna vzkřísil z mrtvých, když ti ho na kříži zabili.

Nevěřím v Boha, který uvaluje na člověka nemoc a neštěstí podle logiky podobající se ruletě.

Každý z nás jistě zná mnoho spravedlivých, hodných lidí, kteří prošli velikým neštěstím. A jistě si za to nemohli a jistě za to nemohl ani zlý bůh.

Věřím ale v Boha, který chce, aby si člověk budoval dům na skále, pevnost zakotvenou právě v něm, věřím v Boha, který chce, aby člověk nevdzával svůj zápas s bezprávím, s nemocí, v Boha, který dává naději a jistotu víry, že zlo a smrt nejsou poslední zastávkou.

a který přijímá každého z nás – takové, jací jsme. Nemocní, chudí, zoufalí, všelijakým neštětěstím potrefení. Všelijakým malomocenstvím. Chci, buď čist, říká J.

----------

Naše přímluvné modlitby za nemocné a trpící pak jsou vyjádřením naší víry právě v tohoto Boha.

Musíme však mít na paměti, že JK neuzdravil všechny lidi na této planetě, když mezi námi chodil. To nebyl cíl jeho bytí mezi námi. Cílem mu bylo právě odpuštěnbí hříchů – tedy moderně řečeno – zvěst, že nás všechny Bůh přijímá. Právě i nás, nemocné.

Přímluvná modlitba za nemocné tedy není magickým zaříkáváním, které přinese automaticky uzdravení, ale je to naše vyznání víry: že totiž Ježíš je definitivním vítězem také nad nemocí a smrtí. Naše modlitba je vyznáním, že záchrana v Kristu je jistá i tehdy, když všechny okolnosti naznačují opak. Přímluvná modlitba je vzdor a protest proti moci zla a smrti. Není to pokus – a nemůže to být pokus - vyhnout se kříži, ale vyznání, že je ještě i něco „za křížem“, za nemocí, za smrtí.

Víme přece, že J sám na svém těle nelpěl, ale nechal ho zmařit.

Tak jako malomocný všechnu svou naději spojil s J, tak je J spojen s Hospodinem. A do tohoto sepjetí přijímá i nás – skrze víru.

Poslání

Filipským 3:8  A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, 9  abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře, 10  abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, 11  abych tak dosáhl zmrtvýchvstání.